Thursday, 19 November 2009

Potkati Čecha

Podle očekávání se nám blog moc neplní, není čas, sluníčko=není nálada, no, ale aspoň jednou se něco odehrává podle očekávání...Protrhnu tedy publikační pauzu dosti nouzovým příspěvkem, psaným v září, ale třeba tím někoho podnítím, aby sem v rámci zvýšení úrovně blogu, neb blogger zkušenější, taky něco napsal...(ne, není to výčitka, faktis)
Tady je to protržení...

Padesátiletí chlapi, kteří se znají ze sauny a o které by člověk, já, normálně asi ani pohledem nezavadil. Tady jsem za jejich karavanem, kterej mě upoutal českou spzkou, ujížděla na kole jako šílená, i když mam rozbitej střed. Kola. Ač bylo město slušně ucpané, nepodařilo se mi v tomto stíhacím závodě karavan předjet, zajet mu s kolem před čumák a šermováním rukama ho zastavit, jak jsem měla v plánu. Za hranicema je každej stejnonárodovec kamarád, chtěla jsem se prostě jen česky zeptat, jak se mají a kde byli, přišlo mi to přirozený. Karavan se mi ale ztrácel z obzoru (to je hodně nadsazený, protože v estonské rovině je obzor opravdu hoodně daleko) a mou poslední nadějí bylo, že ho zaujme do očí blikající obří nápis Maxxima, označující velikej estonskej suproš. Určitě potřebujou doplnit zásoby, v Estonsku není moc měst a teda ani ne moc obchoďáků, určitě potřebujou novou basu nakyslého estonského piva. Potřebovali. Parkují a u dveří jim stojí cácora s kolem, jako portýrka připravená otevřít dveře a vynést jejich zavazadla. Otevřeli si sami. „Ahoj, z Čech?“ (Možná přebytečná otázka, ale potřebovala jsem se ujistit. Co když někdo dováží karavany z Čech třeba do Něměcka, tak jako my taháme z Německa auta k nám?) „Jo, z Třince“, povídá šedivej chlápek stručně, ale ne chladně. (Takže vlastně ne z Čech - pro příznivce moravské monarchie.) Takovejch stručnejch, ale milejch šedivejch chlápků vyleze šest. Zatímco jdem společně nakoupit, vypráví mi, s přízvukem na předposlední slabice (protože přece nejsou z Čech..), jak jedou Pobaltí. A kde byli? Na žádný jména si nevzpomínaj, nedá se to zapamatovat, nějaký města, no třeba ten Vilnius, nějaký jezera, a především sauny no…hele, český koblihy, chlapi! Nakupujou koblihy, zákusky (vrchní velitel zájezdu, strojař a cukrář Petr Kmoníček, protože řídí, samozřejmě nepije, proto pracovně a taky z nouze jí aspoň pobaltské zákusky. Lotyšsko ho prý co se týče cukrářství dovedlo téměř k slzám a málem i k vylučování jiných slz, ale tady v Estonsku, slibuju mu, si dozajista spraví chuť, zdejší dortíčky totiž..no, o tom až jindy…) Pak ještě piva, vodku, ano, ta zdejší je pitelná, ujišťuju rádoby zkušeně, ale kdo věří ženské, že, berou si finskou. „Riivsai. Znamená to strouhanka?“ ptají se mě, ukazujíce sáček s něčím. Těžko radit, po čtrnácti dnech umím říct jen jmenuji se Anna, Estonsko je krásné, dobrou noc. Luštíme azbuku, jo, bude to strouhanka. Ještě mouku, večer smažíme houby…
Houby jsou i k obědu, špičková omáčka (já houby nerada, ale darované houbě na zuby nekoukej a hostitele vždy chval…). Lotyšské a estonské houby dusil asi již po stotřetí strojař Kmoníček. „No, pokaždé, jak zastavím na čúrání, donesou mi chlapi každej náruč hub, protože tady to není jak u nás, tady to nikdo nesbírá, že. Tak já to tady denně smažím, dusím, vyhazuju a ono to neubývá, že…“Po obědě, na slehnutí, jak jinak než pivo. Žádné plechovky, pěkně z kríglu. Strojař cukrář Kmoníček na každý dýchne a leští ho jak skleničku na víno...Když se blyští, spokojeně je zašpiní Radegastem. Nabízím se, že jim aspoň jako revanš umyju nádobí. Tak to jsem je asi trochu urazila. „Myslíš, že tady nikdo nemyje nádobí? Na dnešek už je služba určená.“ Nechávám jako dík aspoň proslulý estonský vanilkový tvaroh-kohupiim, aby měli zákusek, až budou pít z porcelánových šálků jihlavanku, a loučím se. Šest padesátníků, kteří se znají ze sauny a jiný společný zájmy prý nemaj, mi mává, jako bych byla dcera jejich dlouholetého přítele a chodila s nimi od dětství do té sauny taky. Mávám nazpět. Protože za hranicema je každej stejnonárodovec kámoš.

No comments:

Post a Comment