Na hranici

mezi Estonskem a Ruskem. Na hranici mezi světem Západu a Východu. Na hranici mezi středoevropským lesem a asijskou stepí, na hranici mezi mnou pochopitelným a rozumu se příčícím, mezi pohodlnou civilizací a nesnášenlivou byrokracií leží město Petrohrad. Na pomezí fyzického a psychického kolapsu a chvílemi nepopsatelného štěstí a konějšivé lidské sounáležitosti se nacházím já.

Já i Petrohrad se navzájem sžíváme, sžíráme, požíráme a ožíráme, opájíme. Nudou, tmou, apatií, vodkou, drsností, beznadějí, nakyslou příchutí nomádského barbarství a Něhou. Jeden ve druhém, vždy spolu a za ruce. Zásadně za ruce, téměř se od sebe netrhnem. Sdílíme spolu nejen místo, ale i nemoce a emoce. Zdaleka to ale není jen zlé a pochmurné: sem tam si spolu vyjdem za slunečného dne na pláž, vášnivě diskutujem při dlouhých večerních vycházkách podél kanálů Něžné, opájíme se Jeho architekturou, pějem ódy na Jeho hravost a neevropskou nevyzpytatelnost, jezdíme maršrutkama křížem krážem po mapě se srandovně znějícími názvy v azbuce. Nebo se na chvíli rozloučíme. Já se jdu vyspat do panelákové ubytovny na Jeho periferii, se kterou se On už téměř století nebaví, ztratila pro něj své kouzlo i tvář. On se odebere zpět do románů Dostojevského a Puškina, tam, kde se cítil nejlíp, pln šarmu a aristokratické důstojnosti, tehdy ještě nezpochybňovanou sovětským betonovým budovatelstvím a devadesátkoletovým barbiešokoterorismem.

Není však jako starostlivá Praha, která mě ráno na Švehle pošimrá slunceprskem na tváři. Petrograd se mě někdy ani neobtěžuje probudit, ba naopak. Přikryje mě peřinou apatie, zatíží olovnatým nebem. Posledního dobou Jej dokonce podezřívám z manipulace s mým budíkem a sny. Musí to být On, kdo jinej by mě po nocích trýznil neřešitelnými dilematy, běsem a blouzněním o vězení, ze kterého nedostanete propustku ani na dáču. Ale do Finska mě pustil, to jo, to se Mu musí nechat. Někdy ze slabosti dělá podobné věci. Po návratu si na mě ale vzpomněl, zmocnil příslušné orgány, posvětil bumážky a naordinoval úřednické bábušky, a byl to zase cirkus, jak za starejch starínskejch časů, to vám teda povim. Přece jen je to militantní německo-ruskej parchant, kterej poznal jen svýho fotra. Navíc zneuctěnej, a to hned několikrát. Však tu ještě dodnes dobrá desetina lidí chodí v mundůrech a šik uniformách a specmilice se nebojí na ulici zmlátit amíka, jak za staré dobré vojny ledové, která v očích Jeho sluhů skončila jen naoko. Každé ráno, večer a noc spolu dost bojujem. Ale on vyhrává, vždycky bude, je to přece górod-geroj, kterej se nějakejch zápaďáckejch měkoušů jen tak nelekne!

Na druhou stranu si říkám, že mu někdy až příliš křivdím. Vždyť to byl On, kdo otevřel Svou náruč Aničce, když mě sem přijela potěšit. Odemknul jí své skryté dvorky a parky, ukázal kouzlo tlačenic, koupil lístky do divadla na Zamjatina, ba dokonce Shakespeara (asi aby se před ní vyšvihl a dostál svému nejspíš oprávněnému přízvisku Okna do Evropy); nalákal ji na projížďku po rameni Své Něhy, kde jí vlasy čechral laškovně a tak dále a podobně. Venkoncem se o ni dobře postaral. Pokračovat nebudu, páč by zpychnul ještě víc. Už teď se chvástá, že bude mít půlkilometrový mrakodrap a konečně se vyšplhá nad zvony chrámu Smolného, kterého odsvětil, jako stát ve státě, když se mu zachtělo. Smůla pro chrám veliká, já mu za to jsem ale skrytě vděčnej: můžu studovat v pohádkovém klášteře chrámového komplexu. Od odsvěcení se po chodbách proháněly dcerky bohatých aristokratů; Lenin, Trocký, byró hrůzy a jejich pohrobci to pak převzali až do dob takzvané slavné empérestrojky, kdy se do kláštera přihnali študáci-dudáci s doláčama. Tehdá přišel taky mekdonald se svejma svobódnyma tualjétama a šťavnatejma, a turistama, co už zase v Rasíji šprechtili a spíkovali, jakoby by se za doby ledové ani nechumelilo. A On přijal internet a sdělal websajt o ermitáži v anličtině, otevřel Okno, vpustil wind of change. A teď to všechno reguluje: mě, Okno i internet. Když se mu znelíbíme, infotok vypne, nakopne mě do zadku a okno zavře. Já skončím na hranici a on zas bude geroj, ruskej mačo-miláček. Oba zachycení někde mezi příjezdem, odjezdem a rozjezdem.