Na hranici

mezi Estonskem a Ruskem. Na hranici mezi světem Západu a Východu. Na hranici mezi středoevropským lesem a asijskou stepí, na hranici mezi mnou pochopitelným a rozumu se příčícím, mezi pohodlnou civilizací a nesnášenlivou byrokracií leží město Petrohrad. Na pomezí fyzického a psychického kolapsu a chvílemi nepopsatelného štěstí a konějšivé lidské sounáležitosti se nacházím já.

Já i Petrohrad se navzájem sžíváme, sžíráme, požíráme a ožíráme, opájíme. Nudou, tmou, apatií, vodkou, drsností, beznadějí, nakyslou příchutí nomádského barbarství a Něhou. Jeden ve druhém, vždy spolu a za ruce. Zásadně za ruce, téměř se od sebe netrhnem. Sdílíme spolu nejen místo, ale i nemoce a emoce. Zdaleka to ale není jen zlé a pochmurné: sem tam si spolu vyjdem za slunečného dne na pláž, vášnivě diskutujem při dlouhých večerních vycházkách podél kanálů Něžné, opájíme se Jeho architekturou, pějem ódy na Jeho hravost a neevropskou nevyzpytatelnost, jezdíme maršrutkama křížem krážem po mapě se srandovně znějícími názvy v azbuce. Nebo se na chvíli rozloučíme. Já se jdu vyspat do panelákové ubytovny na Jeho periferii, se kterou se On už téměř století nebaví, ztratila pro něj své kouzlo i tvář. On se odebere zpět do románů Dostojevského a Puškina, tam, kde se cítil nejlíp, pln šarmu a aristokratické důstojnosti, tehdy ještě nezpochybňovanou sovětským betonovým budovatelstvím a devadesátkoletovým barbiešokoterorismem.

Není však jako starostlivá Praha, která mě ráno na Švehle pošimrá slunceprskem na tváři. Petrograd se mě někdy ani neobtěžuje probudit, ba naopak. Přikryje mě peřinou apatie, zatíží olovnatým nebem. Posledního dobou Jej dokonce podezřívám z manipulace s mým budíkem a sny. Musí to být On, kdo jinej by mě po nocích trýznil neřešitelnými dilematy, běsem a blouzněním o vězení, ze kterého nedostanete propustku ani na dáču. Ale do Finska mě pustil, to jo, to se Mu musí nechat. Někdy ze slabosti dělá podobné věci. Po návratu si na mě ale vzpomněl, zmocnil příslušné orgány, posvětil bumážky a naordinoval úřednické bábušky, a byl to zase cirkus, jak za starejch starínskejch časů, to vám teda povim. Přece jen je to militantní německo-ruskej parchant, kterej poznal jen svýho fotra. Navíc zneuctěnej, a to hned několikrát. Však tu ještě dodnes dobrá desetina lidí chodí v mundůrech a šik uniformách a specmilice se nebojí na ulici zmlátit amíka, jak za staré dobré vojny ledové, která v očích Jeho sluhů skončila jen naoko. Každé ráno, večer a noc spolu dost bojujem. Ale on vyhrává, vždycky bude, je to přece górod-geroj, kterej se nějakejch zápaďáckejch měkoušů jen tak nelekne!

Na druhou stranu si říkám, že mu někdy až příliš křivdím. Vždyť to byl On, kdo otevřel Svou náruč Aničce, když mě sem přijela potěšit. Odemknul jí své skryté dvorky a parky, ukázal kouzlo tlačenic, koupil lístky do divadla na Zamjatina, ba dokonce Shakespeara (asi aby se před ní vyšvihl a dostál svému nejspíš oprávněnému přízvisku Okna do Evropy); nalákal ji na projížďku po rameni Své Něhy, kde jí vlasy čechral laškovně a tak dále a podobně. Venkoncem se o ni dobře postaral. Pokračovat nebudu, páč by zpychnul ještě víc. Už teď se chvástá, že bude mít půlkilometrový mrakodrap a konečně se vyšplhá nad zvony chrámu Smolného, kterého odsvětil, jako stát ve státě, když se mu zachtělo. Smůla pro chrám veliká, já mu za to jsem ale skrytě vděčnej: můžu studovat v pohádkovém klášteře chrámového komplexu. Od odsvěcení se po chodbách proháněly dcerky bohatých aristokratů; Lenin, Trocký, byró hrůzy a jejich pohrobci to pak převzali až do dob takzvané slavné empérestrojky, kdy se do kláštera přihnali študáci-dudáci s doláčama. Tehdá přišel taky mekdonald se svejma svobódnyma tualjétama a šťavnatejma, a turistama, co už zase v Rasíji šprechtili a spíkovali, jakoby by se za doby ledové ani nechumelilo. A On přijal internet a sdělal websajt o ermitáži v anličtině, otevřel Okno, vpustil wind of change. A teď to všechno reguluje: mě, Okno i internet. Když se mu znelíbíme, infotok vypne, nakopne mě do zadku a okno zavře. Já skončím na hranici a on zas bude geroj, ruskej mačo-miláček. Oba zachycení někde mezi příjezdem, odjezdem a rozjezdem.

Potkati Čecha

Podle očekávání se nám blog moc neplní, není čas, sluníčko=není nálada, no, ale aspoň jednou se něco odehrává podle očekávání...Protrhnu tedy publikační pauzu dosti nouzovým příspěvkem, psaným v září, ale třeba tím někoho podnítím, aby sem v rámci zvýšení úrovně blogu, neb blogger zkušenější, taky něco napsal...(ne, není to výčitka, faktis)
Tady je to protržení...

Padesátiletí chlapi, kteří se znají ze sauny a o které by člověk, já, normálně asi ani pohledem nezavadil. Tady jsem za jejich karavanem, kterej mě upoutal českou spzkou, ujížděla na kole jako šílená, i když mam rozbitej střed. Kola. Ač bylo město slušně ucpané, nepodařilo se mi v tomto stíhacím závodě karavan předjet, zajet mu s kolem před čumák a šermováním rukama ho zastavit, jak jsem měla v plánu. Za hranicema je každej stejnonárodovec kamarád, chtěla jsem se prostě jen česky zeptat, jak se mají a kde byli, přišlo mi to přirozený. Karavan se mi ale ztrácel z obzoru (to je hodně nadsazený, protože v estonské rovině je obzor opravdu hoodně daleko) a mou poslední nadějí bylo, že ho zaujme do očí blikající obří nápis Maxxima, označující velikej estonskej suproš. Určitě potřebujou doplnit zásoby, v Estonsku není moc měst a teda ani ne moc obchoďáků, určitě potřebujou novou basu nakyslého estonského piva. Potřebovali. Parkují a u dveří jim stojí cácora s kolem, jako portýrka připravená otevřít dveře a vynést jejich zavazadla. Otevřeli si sami. „Ahoj, z Čech?“ (Možná přebytečná otázka, ale potřebovala jsem se ujistit. Co když někdo dováží karavany z Čech třeba do Něměcka, tak jako my taháme z Německa auta k nám?) „Jo, z Třince“, povídá šedivej chlápek stručně, ale ne chladně. (Takže vlastně ne z Čech - pro příznivce moravské monarchie.) Takovejch stručnejch, ale milejch šedivejch chlápků vyleze šest. Zatímco jdem společně nakoupit, vypráví mi, s přízvukem na předposlední slabice (protože přece nejsou z Čech..), jak jedou Pobaltí. A kde byli? Na žádný jména si nevzpomínaj, nedá se to zapamatovat, nějaký města, no třeba ten Vilnius, nějaký jezera, a především sauny no…hele, český koblihy, chlapi! Nakupujou koblihy, zákusky (vrchní velitel zájezdu, strojař a cukrář Petr Kmoníček, protože řídí, samozřejmě nepije, proto pracovně a taky z nouze jí aspoň pobaltské zákusky. Lotyšsko ho prý co se týče cukrářství dovedlo téměř k slzám a málem i k vylučování jiných slz, ale tady v Estonsku, slibuju mu, si dozajista spraví chuť, zdejší dortíčky totiž..no, o tom až jindy…) Pak ještě piva, vodku, ano, ta zdejší je pitelná, ujišťuju rádoby zkušeně, ale kdo věří ženské, že, berou si finskou. „Riivsai. Znamená to strouhanka?“ ptají se mě, ukazujíce sáček s něčím. Těžko radit, po čtrnácti dnech umím říct jen jmenuji se Anna, Estonsko je krásné, dobrou noc. Luštíme azbuku, jo, bude to strouhanka. Ještě mouku, večer smažíme houby…
Houby jsou i k obědu, špičková omáčka (já houby nerada, ale darované houbě na zuby nekoukej a hostitele vždy chval…). Lotyšské a estonské houby dusil asi již po stotřetí strojař Kmoníček. „No, pokaždé, jak zastavím na čúrání, donesou mi chlapi každej náruč hub, protože tady to není jak u nás, tady to nikdo nesbírá, že. Tak já to tady denně smažím, dusím, vyhazuju a ono to neubývá, že…“Po obědě, na slehnutí, jak jinak než pivo. Žádné plechovky, pěkně z kríglu. Strojař cukrář Kmoníček na každý dýchne a leští ho jak skleničku na víno...Když se blyští, spokojeně je zašpiní Radegastem. Nabízím se, že jim aspoň jako revanš umyju nádobí. Tak to jsem je asi trochu urazila. „Myslíš, že tady nikdo nemyje nádobí? Na dnešek už je služba určená.“ Nechávám jako dík aspoň proslulý estonský vanilkový tvaroh-kohupiim, aby měli zákusek, až budou pít z porcelánových šálků jihlavanku, a loučím se. Šest padesátníků, kteří se znají ze sauny a jiný společný zájmy prý nemaj, mi mává, jako bych byla dcera jejich dlouholetého přítele a chodila s nimi od dětství do té sauny taky. Mávám nazpět. Protože za hranicema je každej stejnonárodovec kámoš.